Novinky

Možnosti a limity školské všeobecné primární prevence

Proč o tom mluvit?

            Jako lektorka programů školské všeobecné primární prevence se často setkávám, stejně jako mí kolegové, se situací, že zájemci o program nejsou dostatečně seznámeni s možnostmi, ale také limity všeobecné primární prevence. V důsledku toho, vznikají často bariéry v komunikaci mezi lektorem a zájemcem o program, kdy nabídka ze strany lektora a poptávka ze strany zájemce, nemohou tak říkajíc nalézt společnou cestu. Pojďme si tedy ukázat, jak se celá situace má, co je to ona primární prevence, jaké jsou její skutečné možnosti a kde leží ona pověstná hranice mezi primární a dalšími druhy prevence. Jednou pro vždy tak můžeme udělat krok k lepšímu vzájemnému pochopení a spokojenosti na obou stranách. Článek je doplněn o praktické příklady, na nichž si můžeme ukázat, jak to ve skutečnosti má či nemá vypadat.

Na úvod trochu teorie, aneb co si představit pod pojmem všeobecná primární prevence.

V odborné literatuře narazíme na řadu vymezení obsahu pojmu všeobecná primární prevence. Jednou z nich je definice autora Černého (In: Miovský, Skácelová, Zapletalová et al., 2015:61), která definuje všeobecnou primární prevenci takto: „Všeobecná primární prevence se zaměřuje na běžnou populaci dětí a mládeže bez rozdělování na méně či více rizikové skupiny, zohledňuje pouze její věkové složení a případná specifika daná např. sociálními nebo jinými faktory. Jedná se o programy většinou pro větší počet osob (obvykle třída či menší sociální skupina). (…)“. Všeobecná primární prevence je součástí specifické prevence, pod kterou dále spadá selektivní primární prevence a indikovaná primární prevence (Černý, In: Miovský, Skácelová, Zapletalová et al., 2015).

Podařilo se Vám vyřešit tu šikanu? Aneb když zaměňujeme jablka za hrušky…

V praxi se nejčastěji setkáváme se zaměňováním primární a selektivní prevence. Selektivní prevence, přitom směřuje k cílové skupině osob, u nichž jsou přítomny rizikové faktory pro vznik a rozvoj rizikového chování, přičemž selektivní prevence usiluje nejen o předcházení, ale také zmírnění či zastavení rozvoje rizikového chování (Prevalis, 2014).  Pro lepší pochopení si to můžeme demonstrovat na následujícím příkladu.

Ad1) Třídní učitelka si v poslední době všímá, že se žáci mezi sebou „pošťuchují“, je to spíše vzájemné, v průběhu výuky není dostatečný prostor dané téma reflektovat. Všimla si, také, že někteří žáci o přestávkách sedávají spíše o samotě, ale není si jistá, zda je to jejich volba nebo zda se jedná o to, že je kolektiv nepřijímá. Ráda by se o vztazích ve třídě dozvěděla více a zároveň udělala krok k budování dobrých vztahů ve třídě.

Na tuto zakázku mohou lektoři primární prevence reagovat. Různými aktivitami mohou v daném programu pomoci třídní učitelce utvořit si náhled na třídu a vzájemné interakce mezi žáky. Jedná se totiž s největší pravděpodobností o běžnou populaci žáků, v níž jsou některé děti zkrátka živější, a jiné více uzavřené. Lektoři třídě představí některé aktivity, které mohou pomoci budovat dobré vztahy mezi žáky a pohodovou atmosféru. Je zde namístě zmínit, že se jedná o prvotní krok v práci se třídou, na který je nutno navázat.

Ad2) Ve třídě máme jednoho chlapce, který absolutně narušuje výuku, je vůči vyučujícím vulgární, hezky se nechová také k dětem, na jednoho z žáků si zasedl, víte jedna z dívek je takový „třídní otloukánek“, zkrátka už si s nimi nevíme rady, doufáme, že to tady vyřešíte, takhle už to dál nejde…

Ačkoliv se to zdá být tento příklad nadsazeným, je to bohužel realita, se kterou se lektoři všeobecná primární prevence často potýkají. Všeobecná primární prevence může v tomto případě ukázat, zda je situace ve třídě opravdu natolik závažná, či zda se jedná spíše o subjektivní dojem vyučujícího. Prokáže-li se skutečně, že daný problém, tak jak byl v zakázce vylíčen, je ve třídě skutečně přítomen, závisí na osobě lektora, jak bude dále postupovat. V zásadě má dvě možnosti, je-li hranice mezi všeobecnou primární prevencí a selektivní primární prevencí obtížně stanovitelná, a to selektivní primární prevenci nerealizovat, není-li k tomu dostatečně kompetentní, případně má-li k tomu kompetenci, pak upravit ve spolupráci se školou znění zakázky (Prevalis, 2014). Platí zde vždy pravidlo, že lektor realizuje pouze to, k čemu má dostatečné kompetence a oprávnění.

Lektoři Vám dnes budou přednášet o… Aneb, jak to rozhodně nebude vypadat

            Všeobecná primární prevence se však netýká pouze tzv. „vztahových témat“. Některá témata mají spíše „informativní charakter“, v němž je nutné nejen zmapovat povědomí o daném tématu, ale také předat žákům určité znalosti a zároveň nabídnout sadu nácvikových dovedností poskytujících orientaci v situacích, kdy se cílová populace rozhoduje o formě chování. Zde se nejčastěji setkáváme zejména s těmito výroky:

Ad3) Lektoři Vám tady dneska budou přednášet o tom, proč nekouřit…

Ad4) Spojili jsme Vám „sedmáky“ a „osmáky“, chtěli bychom, aby si to taky poslechli, když už jsme si Vás objednali…

Ad5) Mě ta diskuze o těch drogách přišla přehnaně dlouhá, možná by bylo lepší, kdybyste s žáky udělali příště víc aktivit, někteří žáci pak ztráceli pozornost…

Postupně si tedy pojďme ukázat, jak by to tedy mělo být. Již v úvodu odstavce jsem zmínila, že při informativních programech jde o propojení tří linií, a to:

-          zmapovat povědomí žáků o dané oblasti,

-          předat a doplnit znalosti pro orientaci v dané oblasti,

-          nabídnout žákům možnost, vyzkoušet si v chráněném prostředí jednání v situaci, která by jinak byla potenciálně riziková.

Programy všeobecné primární prevence na této koncepci staví, a je důležité, aby byly naplněny všechny její složky. Dle situace, lektoři rozhodují, které části je potřeba věnovat více prostoru. Jedná-li se tak například o třídu, která má zájem o daném tématu hovořit, není důvodem k přerušení diskuze, že několik jedinců téma nezaujalo. Zde se dostává do hry počet žáků, kteří se programu zúčastní. Obecně platí, že čím menší je skupina, tím lépe se s ní pracuje. Ve velkých skupinách se vytváří prostor k tomu, aby se část žáků nevěnovala práci, přičemž není v silách lektora zapojit například do diskuze třicet žáků a více. V těchto skupinách vzniká hluk, díky němuž ztrácí pozornost i ti žáci, kteří by jinak program nenarušovali. Důležitá je také forma průběhu programu, v žádném případě se však nejedná o přednášku. Diskuze jsou vždy vedeny v interakci s žáky, lektoři je podněcují k zamyšlení, pokud vyvstane otázka, s níž si žáci nevědí rady, lektor jim poskytne prostor danou otázku objasnit, případně ji doplní o určitou znalost. V opačném případě by se jednalo o moralizování, které do primární prevence rozhodně nepatří. Mnohem lepší je dát žákům prostor zážitku, otevřené a bezpečné pole pro vyjádření svého názoru.

          Cílem textu bylo vymezit možnosti a limity školské všeobecné primární prevence. Text byl pro lepší názornost doplněn o příklady z praxe, jejichž účelem bylo pomoci pochopit rozdíly mezi primární a selektivní prevencí, jež bývá v praxi často zaměňována a také uvést na pravou míru mýty ohledně podoby její realizace na školách.

Literatura:

MIOVSKÝ, Michal, Lenka SKÁCELOVÁ, Jana ZAPLETALOVÁ, et al. Prevence rizikového chování ve školství.  2015. Druhé, přepracované a doplněné vydání. Praha: Klinika adiktologie 1. LF UK v Praze a VFN v Praze. ISBN 978-80-7422-391-4.

PREVALIS. 2014. Koncepce programů školské primární prevence rizikového chování (PŠPP). Praha. Dostupné z: http://prevalis.org/soubory/files/koncepce-programu-skolske-prim_.pdf